Malý chlapec Cameron Macaulay, začal už ve dvou letech svým rodičů vyprávět o tom, jaký měl život na ostrově Barra. Jeho rodiče toto přehlíželi a brali to jako typické vymýšlení dítěte, které o tomto ostrově prostě jen někde slyšelo. Chlapcovo vyprávění začalo zacházet do děsivých detailů, protože dokázal popsat svůj dům, okolní pláže a dokonce i svého oblíbeného černobílého psa. Pamatoval si celou svou rodinu a věděl, že jeho otec, který se údajně jmenoval Shane Robertson, zemřel při autonehodě.
Chlapec Cameron Macaulay
Jednoho dne se chlapcova máma Norma dozvěděla, že filmová společnost právě hledá lidi se vzpomínkami na předchozí život. Rozhodla se je oslovit a o pár týdnů se už společně vydali na ostrov Barra pátrat po chlapcově minulém životě.
Ostrov Barra
Když vystoupil Cameron z letadla začal mávat rukama.
"Vrátil jsem se! Jsem zpátky!"
jásal. V Barra na pláži vše bylo přesně tak, jak to chlapec mockrát popsal. Místní historik jim řekl, že Robertsonovi tu kdysi žili. Opatřil adresu a kontakt na současné majitele. Když vstoupili na pozemek domu, bylo vidět, že má Cameron opravdovou radost. Dům měl tři záchody a tajný vchod na zahradu, přesně jak vždy popisoval.
Po návštěvě ostrova Barra Cameron našel určitý klid. Jeho vzpomínky na minulý život se staly méně intenzivními a postupně se začal více soustředit na svůj současný život v Glasgow.
Chceš zažít regresní terapii na vlastní kůži? Domluv si setkání v Praze, Pezinku nebo online. 👉 Rezervovat termín
Malá Suzanne Ghanem od svých dvou let tvrdila rodičům, že se nejmenuje Suzanne, ale Hanan. Děvčátko si často hrávalo na to, že někomu telefonuje, a vždy při tom říkala slova: „Ahoj Leila." Když jí byly čtyři roky, začala vyprávět o tom, že jedna z jejích dcer se jmenuje Leila a její manžel se jmenuje Farouk. Také vyprávěla, že její minulý život se odehrál v blízkém městě. Zvláštní bylo i to, že si Suzanne zvykla zapisovat na papír nějaké telefonní číslo a recitovala báseň, kterou se nikdy předtím neučila. A to byl teprve začátek.
Do regresní terapie jsem přišla s pocitem, který jsem neuměla pořádně vysvětlit. V některých chvílích jsem byla šťastná, všechno bylo v pořádku, a přesto se ve mně najednou objevila zvláštní nostalgie. Často jsem měla pocit, že někam nezapadám. Jako bych byla na místě, kam nepatřím, ale nedokázala jsem pochopit proč. Během regresní terapie se mi objevil minulý život a postupně jsem začala chápat, odkud se tenhle pocit vzal...
Dlouhé roky jsem měla pocit, že musím být neustále v pohybu. Tvořit, přicházet s novými nápady a hledat další výzvy. Jakmile jsem zpomalila, cítila jsem zvláštní prázdnotu. Nechápala jsem proč. Odpověď jsem našla až během regresní terapie, která mě zavedla do života ženy jménem Alexandra ve Francii na konci 19. století...
Do regresnej terapie som vstupovala s pocitom, ktorý ma sprevádzal už dlhé roky. Často som mala potrebu prispôsobovať sa druhým. Premýšľala som nad tým, čo si o mne pomyslia a svoje skutočné pocity som si radšej nechávala pre seba. Veľa rozhodnutí som robila rozumom, aj keď mi srdce hovorilo niečo úplne iné. Netušila som, že odpoveď nájdem v živote ženy, ktorá žila pred takmer dvesto rokmi…
Chlapec Cameron Macaulay
