Děti, které vyprávějí o minulém životě: Co za tím může být?

Existují stovky zdokumentovaných případů dětí, které spontánně vyprávěly o životě, který podle svých slov prožily ještě před tím současným. Mluvily o jiných lidech, místech, rodinách nebo událostech, které podle dostupných informací nemohly znát. Některé děti dokonce popisovaly okolnosti své údajné smrti. Proč se podobné příběhy objevují především u malých dětí? A proč jejich vyprávění často s věkem mizí?

První vyprávění přichází často velmi brzy

Zajímavé je, že děti začínají o těchto údajných vzpomínkách mluvit často ve velmi nízkém věku. Někdy v období, kdy teprve začínají pořádně mluvit. Nemusí přitom působit, že vyprávějí příběh nebo si něco vymýšlejí.

Některé děti o svých zkušenostech mluví zcela spontánně a s překvapivou jistotou. Mohou například říct, že dříve bydlely na jiném místě, měly jinou maminku nebo tatínka, případně že jejich život skončil určitým způsobem. Právě některé z těchto případů začaly zajímat i výzkumníky.

Proč tyto výpovědi s věkem často mizí

V zaznamenaných případech se opakovaně objevuje zajímavý vzorec. Dítě o údajném minulém životě mluví v raném věku, ale kolem období pěti až šesti let začínají tyto výpovědi slábnout a postupně mohou úplně zmizet.

Jedno z možných vysvětlení souvisí s tím, jak se vyvíjí dětská mysl a jak dítě začíná stále intenzivněji vnímat svět kolem sebe.Přichází školka, škola, nové informace, pravidla a názory dospělých. Dítě si postupně vytváří vlastní identitu a učí se rozlišovat mezi tím, co jeho okolí považuje za skutečné a co za nemožné. Právě reakce okolí může hrát významnou roli.

Jedna věta může dítě naučit mlčet

Představ si malé dítě, které přijde za rodičem a řekne, že kdysi žilo někde úplně jinde. Začne popisovat dům, město nebo lidi, které současná rodina nezná. Nebo řekne, že mělo jinou maminku. Dospělý může reagovat smíchem, odmítnutím nebo jednoduchým vysvětlením, že se dítěti něco zdálo.

Z pohledu dítěte je ale jeho zkušenost skutečná. Pokud opakovaně slyší, že říká nesmysly nebo že si něco vymýšlí, velmi rychle se může naučit, že o těchto věcech není vhodné mluvit. A tak přestane. Ne nutně proto, že by zkušenost zmizela. Může jednoduše pochopit, že ji jeho okolí nepřijímá.

Co když nejde o minulý život

Je důležité zůstat otevřený. To, že dítě něco popisuje velmi přesvědčivě, samo o sobě neznamená, že jde skutečně o vzpomínku na minulý život.  Někteří lidé právě taková vyprávění vnímají jako možné vzpomínky na život, který dítě prožilo před tím současným.

Jiní hledají vysvětlení v dětské fantazii, snech, informacích, které dítě někde zaslechlo, vlivu okolního prostředí nebo ve způsobu, jakým dětský mozek zpracovává vzpomínky a představivost.

U některých příběhů však mohou být popisy natolik konkrétní, že vyvolávají otázku, zda skutečně nemůže jít o vzpomínky přesahující současný život. Proto je zajímavé jednotlivé případy neposuzovat automaticky jedním způsobem. Každý příběh má své vlastní okolnosti a právě ty mohou být důležité pro jeho pochopení.

Nejdříve naslouchat, až potom hledat vysvětlení

Nemusíme dítěti okamžitě říkat, že jeho vzpomínka je skutečným minulým životem. Stejně tak nemusíme jeho zkušenost okamžitě odmítnout jako fantazii. Můžeme ho jednoduše poslouchat.

Naslouchat dítěti neznamená potvrdit, že jeho vyprávění je skutečnou vzpomínkou na minulý život. Znamená to dát mu bezpečný prostor pro sdílení jeho zkušenosti.

Protože dětský svět je mnohem širší, než jak ho vnímáme jako dospělí. Ať už jsou podobná vyprávění výsledkem fantazie, neobvyklého zpracování vzpomínek, nebo něčeho, co zatím neumíme přesvědčivě vysvětlit, jedno zůstává stejné: Dítě, které něco prožívá, potřebuje především někoho, kdo ho dokáže bezpečně vyslechnout.

Chceš zažít regresní terapii na vlastní kůži? Domluv si setkání v Praze, Pezinku nebo online.
👉  Rezervovat termín