Do regresní terapie jsem vstoupila se záměrem dostat se hlouběji k sobě a pochopit vlastní lpění na hmotných věcech. Netušila jsem však, jaký příběh se mi otevře a ani jak hluboko zasáhne mé srdce.
Ocitala jsem se v roce 1839 v Bostonu jako pětileté děvčátko jménem Alinka. Byla jsem jedináček milujících rodičů a vyrůstala jsem v prostředí plném bezpečí, komfortu a laskavosti.
Boston té doby byl pulzujícím městem. Kulturně i hospodářsky se rozvíjel. Ulice zaplňovaly kočáry, elegantní dámy v krásných šatech a domy v koloniálním stylu. Byl to svět, který působil klidně a bezpečně. Nic nenasvědčovalo tomu, že o několik let později se tento klid dramaticky změní.
Když mi bylo patnáct let, byla jsem uvedena do společnosti. Právě tehdy jsem poprvé uviděla muže, který se později stal mým manželem. Jeho pohled ve mně zanechal něco hlubokého. Pocit, který jsem si nesla v srdci, i když jsem tehdy ještě netušila, jak důležitou roli v mém životě sehraje.
Ve věku dvaceti pěti let jsem už žila ve vlastním domě se svým manželem Hansonem a našimi dětmi Dorou a Frankem. Byli jsme šťastná rodina. Až do chvíle, kdy náš život zasáhl chaos doby.
V regresi jsem prožila okamžik, kdy do našeho domu vtrhli vojáci v modrých uniformách a mého manžela násilně odvlekli pryč. Držela jsem děti v náručí a slyšela jeho poslední nedokončené slovo: „Alin…“
Ten okamžik mi zlomil srdce a navždy změnil můj svět. Byl to mimořádně silný a velmi konkrétní obraz. Když jsem si ho později ověřila na internetu, zůstala jsem překvapená, jak přesně zapadá do historického kontextu amerických dějin.
V další části regrese jsem viděla, jak se s dětmi stěhuji na venkov a kupuji malý statek. I to bylo historicky zcela přirozené. Mnoho žen tehdy muselo převzít odpovědnost za rodinu, hospodářství i budoucnost svých dětí. Stala jsem se ženou i mužem v jednom – silnou, rozhodnou a nezlomnou. Tato síla však měla i svou cenu. Postupně jsem uzavírala své srdce. Nikdy jsem se znovu nevdala. V hloubi duše jsem stále čekala na Hansonův návrat. A tím čekáním jsem zůstávala uvězněná v minulosti.
Viděla jsem se jako starší ženu sedící před domem a sledující život kolem sebe. Byla jsem oporou pro ostatní. Ale hluboko uvnitř ve mně zůstával stín smutku. Odraz bolesti, kterou jsem nikdy úplně neuzdravila. Tento obraz mi ukázal, jak silně jsem v sobě držela minulost. Jak moc jsem lpěla. A jak málo jsem si dovolila být skutečně ženou.
Uvědomila jsem si, že mnoho rozhodnutí, která Alinka ve svém životě udělala, bylo správných a neslo v sobě velkou sílu. Milovala muže svého srdce, vytvořila pro své děti bezpečný domov a dokázala rodinu ochránit, když se svět kolem ní změnil.
Zároveň mi však tento příběh ukázal i druhou stranu. Alinka byla silná žena, ale svou sílu zaplatila tím, že postupně uzavřela své srdce. Potlačila svou jemnost, emoce i ženskost a zůstala věrná minulosti, která už nemohla být změněna.
Právě díky tomu jsem si uvědomila, co mohu změnit ve svém současném životě. Nemusím potlačovat své emoce ani se uzavírat před láskou. Mohu si dovolit radost, jemnost i péči o sebe.
Terapie mi také ukázala, že skutečnou jistotu nelze hledat ve věcech, majetku ani v druhých lidech. Ta pravá jistota vzniká uvnitř nás. Když jsem v minulosti lpěla, svírala jsem samu sebe.
Marie
Na téma “smrt” najdete na našich stránkách již mnoho článků, ale přesto se ve chvíli, kdy vám odejde někdo blízký, stále obracíte přímo do naší e-mailové schránky o radu a často žádáte mimotělní působení pro komunikaci se zemřelým.
Spadne mu kámen ze srdce. Mám pocit, že snad má i slzy v očích. Zvedá mě do vzduchu a říká, že mě miluje. Je to nádherné.
Co nám vlastně přinese poznání minulých životů? "Já již budu vědět... již to nebudou domněnky... stane se to realitou... nic nebude jako dřív...."
Není nutné doopravdy prožít vše, ale uvědomit si, že vše již nastalo.