Jak detailně vypadal můj návrat do minulého života

Byla jsem poprvé na regresní terapii a musím říct, že jsem zpočátku cítila trému. Terapeut Martin je skutečný profesionál a provedl mě tímto zážitkem velmi jemně a ohleduplně. Získala jsem nejen několik nových poznání, ale hlavně hluboké poučení:

"Nestačí jen někoho milovat, ale také dovolit, že někdo může milovat mě. Dokázat lásku přijímat. Když se dvě síly a láska spojí, vzniká něco nádherného a silného, co nejen rozpouští jakékoliv překážky, ale také umožňuje tvořit něco, co by člověk sám nikdy nedokázal."

Tento zážitek mi otevřel oči a srdce k novým možnostem a hlubšímu porozumění sebe sama i druhých. Jsem vděčná, že jsem překonala svůj strach a absolvovala tuto zkušenost.

Návrat do minulého života

Stojím před branou. Je to brána skrze prostor a čas, průchod do mých minulých životů. Rozpačitě procházím a zjišťuji, že jsem v nějakém velkém sále, v chrámu. Procházím se a rozhlížím. Podívám se na zem na světlé kamenné desky a zaregistruji, že mám na sobě krásné střevíce se zlatými doplňky. Vnímám, že jsem mladá žena ve světlých, střihem jednoduchých, ale nádherných svátečních šatech. V sále jsem sama, jen v čele vidím na kamenném oltáři ležet mého nabalzamovaného otce. Zemřel a já se s ním v tichosti loučím. Jsem s jeho odchodem smířená.

Dětství v paláci

Je mi 5 let a hraju si s nějakým zlatým předmětem v našem ohromném domě, spíše rozlehlém paláci. Je tam spousta místností. Některé jsou obrovské, jiné malé. Ty malé jsou skvělé, protože se tam mohu schovávat před svou chůvou jménem Nestea. Mám ji moc ráda, ale často jí utíkám. Chci být sama, protože mi vadí, že mě chtějí mít stále pod kontrolou. Je to její povinnost mě neustále hlídat. Vnímám, že chci být sama sebou, nelíbí se mi svět, ve kterém moje rodina žije. Je velmi omezený a všichni jsou tak svázaní povinnostmi, tradicí a předsudky. Očekávají ode mě, že budu pokračovat v jejich nesmyslné hře. Vnímám to jako přetvářku a ovládání. Přála bych si, aby se tady všichni měli rádi a dělali a tvořili vše z vlastní vůle. Má chůva mě miluje, ale není svobodná.

Narodila se tam, nemůže odejít, musí se o mě starat. Já nesmím ven, aby mi někdo neublížil. Venku ale stejně nic není, je tam prázdná krajina. Vnímám jen ostré slunce, kameny, písek a suchou trávu. Cítím vodu z dálky, všude je teplo a otevřené domy, které jsou poskládané ze světlých kamenů. Moje maminka je krásná a laskavá. Je smutná, těžce snáší svou úlohu manželky vládce. Chtěla by být se mnou, ale to jí nedovoluje nařízení.

Je mi 10 let a cítím se ještě víc sama. Oznámili mi, že maminka zemřela při porodu mého bratříčka. Otec truchlí. Mám maličkého bratříčka a chci ho vidět! Nechtějí mě k němu pustit, má ho na starosti jiná chůva. Jsem nešťastná a pláču, chci být s ním, chci mu nahradit maminku. Cítím v sobě ještě větší smutek. Oni přijali své role, ale proč k tomu nutí i nás? Nepřijde mi to správné. Vadí mi, že ovládají a manipulují lidi, že nejsme svobodní, nikdo tu není svobodný. Úplně zbytečně ztrácejí čas. Předávají si to z generace na generaci a považují to za ušlechtilé, za tradici a svou povinnost!

Nalezení lásky

Je mi asi 17 let a chtějí, abych se stala ženou nějakého cizího člověka. Jsem rebel a nechci ho. Strýc rozhodl mě provdat. Vnímám vztek, nechci, aby řídil můj život, chci si ho žít podle sebe. Dlouho jsem se kvůli tomu bouřila, ale byl na mě vyvinut takový citový nátlak, že jsem se obětovala a přijala to jako poslání.

Odjíždím z domova. Se mnou jede i má chůva Nestea. Naše karavana cestujeme minimálně 14 dní, spíše více. Je tam spousta lidí a jede se pomalu. Sama bych tam byla mnohem dříve. V novém domově je ještě větší horko než u nás. Je tu moře, ale je daleko od nás. Jsou tam vysoké zdi a uvnitř spousta lidí a domů. Vzpomínám na maminku, jak byla ve své roli manželky nešťastná, a že mě čeká zřejmě podobný osud. Když jsem poprvé zahlédla (tajně) svého budoucího muže a to, co z něj vyzařuje, úplně jsem mu podlehla. Okamžitě jsem ho začala obdivovat, ctít a bezmezně milovat. Vím, že jsem se rozhodla správně.

Jak jsem překonala těžký porod

Mám 27 let a rodím své čtvrté dítě. Je to dlouhý a velmi těžký porod. Jsem odevzdaná, že umřu. Na nařízení mého muže mi dali bylinky, které znám, abych porodila, ale vím, že s největší pravděpodobností zabíjejí mé dítě. Jsem z toho zničená, ale několik dní jsem omámená. Jsem přesvědčená, že mé dítě zemřelo při porodu. Tvrdí mi, že žije. Myslím si, že mi podstrčili cizí dítě. Trvalo mi dlouho, než jsem přijala, že je mé.

Po této zkušenosti vnímám, že svého muže miluji ještě více. Při porodu, když měl rozhodnout, kdo bude žít, dal přednost mně před naším dítětem. Učí mě lásce, učí mě absolutní důvěře, je to neomezená láska bez hranic. Vnímám ohromné spojení síly. Jsem naplněná svým životem a ničeho se s ním nebojím.

Přijetí smrti jako projevu lásky

Je mi 31 let a má chůva Nestea zemřela. Přestože jsem jí dala svobodu, zůstala se mnou až do svého konce. Byla mou nejbližší osobou po mém muži. V té době jsem byla již velmi uznávaná léčitelka. Můj muž mě v tomto ohledu ohromně podporoval a nechával mi vozit léčitele a lékaře, kteří mě učili. Za každou cenu jsem jí chtěla pomoci, ale ona pomoc odmítala, chtěla odejít. Dlouho jsem to nechtěla akceptovat! Nechtěla jsem jí dovolit umřít. Pochopila jsem, že nemůžeme nikoho držet, i když ho milujeme, protože jsme každý svobodná bytost. A dát svobodu neznamená jen prostor na život, ale i možnost umřít. I tohle je láska!

Jak jsem objevila sílu v těžkých časech

Můj muž umírá. Jsem naprosto zoufalá a nechtějí mě k němu pustit (později se prokáže, že to byly palácové intriky a že byl velký zájem, aby zemřel). Jsem zavřená v tmavé menší místnosti a nesmím k němu. Zuřím, křičím, jsem hysterická, vyhrožuji, pláču a prosím, aby mě k němu pustili. Nic nepomáhá. Po několika dnech, kdy netuším, zda vůbec žije, se se situací smiřuji. Uklidnila jsem se a vše přijala. Rozhodnu se, že “odejdu” (zemřu) také. Vím, že o děti bude postaráno. Vnímám to jako čest a samozřejmost, že mohu “jít” s ním.

Tady jsem už neměla sílu pokračovat v regresní terapii. Terapeut to intuitivně pochopil a citlivě ukončil terapii. Nicméně vím, jak vše pokračovalo dál. V momentě, kdy jsem vše přijala, se situace otočila. Někdo potřeboval moji pomoc a já si jako podmínku dala, že pomohu, ale pustí mě k mému muži a já ho začnu léčit. Bylo to opravdu vážné. Trvalo několik měsíců, než se uzdravil, ale ŽIL! Ještě víc nás to spojilo a propojilo. Byla jsem opravdu vděčná, že žije! Vím, že i přes to, co se mu stalo, žil na tu dobu opravdu dlouho.

Chceš i ty znát svůj minulý život?

Objednej se u nás v Mujterapeut.cz na regresní terapii a zjisti svůj minulý život. Získáš tak velmi silné pochopení svého aktuálního života a jako milý bonus zjistíme a zapíšeme všechny podrobnosti, které si následně můžeš potvrdit v kronikách.