Velice časté téma, které s námi řešíte, je komunikace se zemřelými příbuznými. Stejně jako v případě Radky.
Pomozte mi prosím. Maminka náhle zemřela, je možná komunikace s ní? Děkuji.
Milá Radko, komunikace s maminkou možná je. Záleží ovšem na tom, co od takovéto komunikace očekáváte.
Přijedete za námi do krásné terapeutické místnosti, kde vás vezmeme do hluboké terapie, naučíme vás mentálnímu cestování a následně vám pomůžeme kontaktovat maminku, abyste se s ní shledala. Mentální cestování je velmi jednoduché a naučí se ho každý během chvilinky, ale takovéto cestování není pro vás "wow zážitek". Budete to celé vnímat jako sen. My vám ale zaručujeme, že se nebude jednat o fantazii, ale o skutečné setkání s vaší maminkou.
Nedokážeme předem říci, kde se vaše maminka nachází. Může býti ještě v posmrtných astrálních sférách, kde postupně zjišťuje, že již nic na hmotném světě nezmůže, a tím se vzdává všech potřeb a starostí, trápení... Někdo v těchto sférách setrvá měsíce či roky, jiný jen pár minut. Záleží to na osobnostním vývoji a způsobu, jakým ten který člověk zemřel.
Můžeme s maminkou rozmlouvat velmi reálně - je to tatáž bytost, kterou znáte, jen nemá své fyzické tělo. Jinak její charisma a ego jsou zachovány. Zde by nám například prozradila i tak ryze důvěrné skutečnosti, jako je např. číslo od trezoru. :) Pokud již opustila astrální sféry, nachází se ve vyšších sférách, kde prožívá jen klid a lásku. Jen je a je šťastná.
Na tomto místě zemřelí většinou pouze posílají uklidnění a dovysvětlují životní situace, které zažili na zemi. Je to taková naše niterná podstata, to, jak prožíváme život. Zde už ovšem taková věc, jako číslo od trezoru, postrádá pro zemřelého smysl. Faktorů, které určují ochotu zemřelého komunikovat je doopravdy mnoho - stejně jako u žijících lidí. Každý z nás reaguje jinak, podle nálady. Někdy máme náladu pod psa a nechceme nikoho vidět, jindy jsme vstřícní a vlídní. Zemřelé zásadně "nevyvoláváme".
Je to velká neúcta k dotyčnému člověku. Pakliže s někým chceme komunikovat, musíme jít do jeho světa, jeho sféry, a ne ho násilně přivolávat k nám do fyzických sfér, které oni naopak musejí opustit a jít stále dál. Bylo by to stejné, jako kdybychom vás během vteřiny teleportovali třeba na severní pól - budete zmatená, vyděšená, možná naštvaná a agresivní. Proto se k zemřelým chovejme tak, jak bychom si přáli, aby se ostatní chovali k nám.
Chceš zažít regresní terapii na vlastní kůži? Domluv si setkání v Praze, Pezinku nebo online.
Barbro už od útlého dětství trápily děsivé noční můry, které jí nedaly spát a po probuzení byla vždy velmi zmatená. Když se jako čtyřletá svěřila rodičům, že její pravé jméno je Anna Frank, tak si rodiče mysleli, že si vymýšlí. Postupně se přestala svěřovat svým rodičům se vzpomínkami protože jí nikdy nevěřili. Než jednoho dne všichni uvěřili...
Dlouhé roky jsem měla pocit, že musím být neustále v pohybu. Tvořit, přicházet s novými nápady a hledat další výzvy. Jakmile jsem zpomalila, cítila jsem zvláštní prázdnotu. Nechápala jsem proč. Odpověď jsem našla až během regresní terapie, která mě zavedla do života ženy jménem Alexandra ve Francii na konci 19. století...
Mnoho lidí přichází na regresní terapii jen ze zvědavosti. Chtějí zjistit, kým byli v minulém životě, proč je přitahují určitá místa nebo zda regresní terapie skutečně funguje. Často se však ukáže, že právě tato zvědavost otevírá dveře k něčemu mnohem hlubšímu, než na začátku vůbec očekávali...
Malá Suzanne Ghanem od svých dvou let tvrdila rodičům, že se nejmenuje Suzanne, ale Hanan. Děvčátko si často hrávalo na to, že někomu telefonuje, a vždy při tom říkala slova: „Ahoj Leila." Když jí byly čtyři roky, začala vyprávět o tom, že jedna z jejích dcer se jmenuje Leila a její manžel se jmenuje Farouk. Také vyprávěla, že její minulý život se odehrál v blízkém městě. Zvláštní bylo i to, že si Suzanne zvykla zapisovat na papír nějaké telefonní číslo a recitovala báseň, kterou se nikdy předtím neučila. A to byl teprve začátek.