Strach neexistuje: je v minulosti

Malá Suzanne Ghanem od svých dvou let tvrdila rodičům, že se nejmenuje Suzanne, ale Hanan. Děvčátko si často hrávalo na to, že někomu telefonuje, a vždy při tom říkala slova: „Ahoj Leila." Když jí byly čtyři roky, začala vyprávět o tom, že jedna z jejích dcer se jmenuje Leila a její manžel se jmenuje Farouk. Také vyprávěla, že její minulý život se odehrál v blízkém městě. Zvláštní bylo i to, že si Suzanne zvykla zapisovat na papír nějaké telefonní číslo a recitovala báseň, kterou se nikdy předtím neučila. A to byl teprve začátek.

Byla jsem poprvé na regresní terapii a musím říct, že jsem zpočátku cítila trému. Tento zážitek mi otevřel oči a srdce k novým možnostem a hlubšímu porozumění sebe sama i druhých. Jsem vděčná, že jsem překonala svůj strach...

Tři roky po pádu dvojčat v New Yorku, v roce 2004, se narodil chlapec jménem Cade. Už od útlého dětství měl děsivé noční můry. Nacházel se v nich ve vysoké budově a vždy přitom křičel, že padá. Chlapec také trpěl panickým strachem z letadel a vysokých budov. Rodiče byli šokováni, když jim, začal vyprávět podrobnosti o svém životě v New Yorku, kde pracoval ve vysoké budově s výhledem na Sochu svobody, a o tragédii, která tuto budovu postihla. Pátrání po jeho vzpomínkách vedlo k objevu spojení s oběťmi teroristických útoků z 11. září 2001.
 
 

Chlapec William od svých čtyř let všude kreslil loď se čtyřmi komíny a trpěl nočními můrami o potápějících se lodích. Tyto noční můry se opakovaly až do dospělosti, proto se William rozhodl vyhledat pomoc prostřednictvím regresní terapie, kde odhalil šokující pravdu o svém minulém životě...