Malá Suzanne Ghanem od svých dvou let říkala rodičům, že se nejmenuje Suzanne, ale Hanan. Děvčátko si často hrávalo na to, že někomu telefonuje, a vždy při tom říkala slova:
„Ahoj Leila.“
Když jí byly čtyři roky, začala vyprávět o tom, že jedna z jejích dcer se jmenuje Leila a její manžel se jmenuje Farouk. Také povídala, že její minulý život se odehrál v blízkém městě. Zvláštní bylo i to, že si Suzanne zvykla zapisovat na papír nějaké telefonní číslo a recitovala báseň, kterou se nikdy předtím neučila.
Příběh Suzanne se dostal do povědomí místních lidí, a jednoho dne se objevila rodina, která měla zesnulou příbuznou jménem Hanan. Holčička měla být matkou několika dětí a zemřela při nehodě. Když se s rodinou setkali, malá Suzanne dokázala rozpoznat členy této rodiny a vyprávěla podrobnosti o jejich životech, které neměla odkud znát. Popsala detaily o svém minulém životě s neuvěřitelnou přesností. Znala jména, příběhy a osobní události z Hanan života. Během rozhovoru také zjistili, že telefonní číslo, které si holčička zapisovala, skutečně patřilo jejímu manželovi z minulého života. Rodina zesnulé Hanan byla překvapená a ohromená detaily, které Suzanne věděla.
Suzanne Ghanem v dospělosti
Jak Suzanne rostla, její vzpomínky na minulý život začaly blednout. Její příběh se však stal významným důkazem, že vzpomínky na minulý život existují.