Dostala jsem příležitost vyzkoušet regresní terapii a prožít silnou zkušenost, která mě osobně posunula dál. Tuto terapii jsem absolvovala už dvakrát u terapeutů z Můj Terapeut. Získala jsem nahlédnutí do jednoho ze svých minulých životů, o kterém bych se s vámi nyní ráda podělila.
Jako dítě jsem se jednou ztratila rodičům v lese. Po dlouhém a vyčerpávajícím bloudění jsem nakonec narazila na malý dřevěný srub. Když jsem zaklepala, otevřela mi starší žena s laskavým výrazem, která mě pohostila, nakrmila a nabídla přístřeší na noc. Ráno mě bezpečně doprovodila domů. Tento zážitek ve mně probudil pocit, že i já mohu něco přinést pro pohodlí rodiny. Od té doby jsem začala pomáhat mamince – a díky tomu měla více času i energie, aby se věnovala i mně. Spolu jsme tak našly cestu k sobě blíž, než kdy předtím.
Ve dvaceti letech jsem potkala Martina, když pomáhal sousedům s drobnými pracemi. Slovo dalo slovo, začali jsme si povídat a brzy zjistili, kolik toho máme společného. Cítila jsem, že se vzájemně doplňujeme, že naše společné procházky a rozhovory mě naplňují. Právě v těchto momentech jsem pochopila, že se dá život nejen prožívat, ale skutečně si ho užívat.
Po čase jsme se s Martinem rozhodli žít v oblasti Urkiola, kde jsme si založili rodinu. S dvěma dětmi jsem však byla velmi často sama. Muž navštěvoval hospodu, kde trávil raději čas se štamgasty než se svou rodinou, a jednou se z ní již nevrátil... Zemřel při bitce.
Zůstala jsem sama s našimi dětmi, ale muž mi zanechal vnitřní sílu, která mě teď drží nad vodou a dává mi odhodlání žít dál právě pro ně. Přestože mi chybí, nacházím v sobě důvod zůstat a bojovat. Občas mi přijde pomoci sousedka nebo její manžel, ale většinu věcí už zvládám sama. Postupně si uvědomuji, že musím být silná a samostatná.
Když byly děti malé, před spaním jsem jim často vyprávěla pohádky. Postupem času jsem ty příběhy začala sepisovat – psaní mě naplňuje a děti mé příběhy milují, což mi přináší nejen radost, ale i drobný přivýdělek. Díky psaní cítím smysl a spojení, a v tomhle krásném vztahu s dětmi nacházím sílu i naplnění.
O něco později jsem potkala druhého muže, který miloval mě i mé děti. Byl nám oporou a skutečným přítelem, a vzájemně jsme se skvěle doplňovali. Mezi jeho největší přednosti patřila pracovitost. Po několika letech šťastného společného života však také tragicky zemřel v lese, kam jel s vozem pro dřevo, abychom měli čím topit.
Teď zůstávám sama, ale tuto situaci jsem přijala a nemám potřebu někoho hledat. Přesto se život stává čím dál náročnějším; s přibývajícím věkem už nezvládám tolik jako dřív a často mě přepadá smutek.
Ležím v posteli a občas mě přijdou navštívit přátelé z vesnice. Není mi dobře, zdraví mi už neslouží. V životě jsem zvládla mnoho věcí sama. Jsem hrdá, že jsem dokázala vše zvládat, že jsem se dokázala postavit na vlastní nohy.
Jaké bylo moje překvapení, když jsme po ukončení terapie zjistili, že Urkiola, kde jsem žila, skutečně existuje a podle fotek odpovídá mému popisu z terapie. Je to hornatá lesnatá rezervace, část Španělska.
Vaše Mandragoris
Urkiola - oblast ve Španělsku