Dvouletý Carl Edon z Anglie krátce poté, co začal mluvit, často opakoval větu:
"Spadl jsem přes okno v letadle."
Chlapec také kreslil nacistické znaky a ovládací panely letadla, přičemž dokázal popsat funkci jednotlivých ovládacích prvků. Ve čtyřech letech začal vyprávět, že byl sestřelen během bombardovací mise v Anglii a dodal, že šlo o typ letadla Messerschmitt 101 nebo 104. Věděl také, že při havárii přišel o pravou nohu. Začal si vzpomínat, že do německého letectva vstoupil v 19 letech a zemřel, když mu bylo 23 let. V tom čase doma po sobě zanechal svou snoubenku.
Německý voják Heinrich Richter a Carl Edon
Tento příběh přitahoval širokou pozornost médií, až se Carl dostal do rukou odborníka na reinkarnaci, který provedl sérii rozhovorů s Carlem a jeho rodiči. Odborník Stevenson zjistil, že při vykopávkách v roce 1997 bylo odhaleno, že poblíž anglického města Middlesborough se zřítil německý bombardér. Byla v něm nalezena těla čtyř členů posádky, mezi nimiž bylo i tělo bombardéra Heinricha Richtera, který měl useknutou nohu. Podle všech indicií mohl být Heinrich Richter právě chlapec Carl Edon.
Lucie se po regresní terapii vyjádřila, že má za sebou zážitek, který je velmi emotivní, a život jí konečně dává smysl. Rozhodla se proto napsat svůj zážitek z minulého života i pro ostatní lidi. Má se jim stát inspirací, aby život vzali pevně do svých rukou.
Příjemný hluboký zážitek nás dovádí k většímu porozumění podstatě vlastního života. Takové porozumění je významným krokem, který je doprovázen pozitivními změnami ve stávajícím životě: lepším fyzickým i emocionálním zdravím, vyrovnanějšími vztahy, větší spokojeností a radostí.
Život přináší události, které mají velký význam, ale často si jejich důležitost neuvědomujeme. Nějakou dobu předtím, než jsem objevil Astrální Akademii, jsem utrpěl zlomeninu kotníku a musel podstoupit operaci. Pár dní po zákroku jsem ležel na nemocničním lůžku, neschopný usnout. Byl jsem ve stavu mezi spánkem a bděním, když se mi před očima začal odvíjet živý filmový zážitek...
Malá Suzanne Ghanem od svých dvou let tvrdila rodičům, že se nejmenuje Suzanne, ale Hanan. Děvčátko si často hrávalo na to, že někomu telefonuje, a vždy při tom říkala slova: „Ahoj Leila." Když jí byly čtyři roky, začala vyprávět o tom, že jedna z jejích dcer se jmenuje Leila a její manžel se jmenuje Farouk. Také vyprávěla, že její minulý život se odehrál v blízkém městě. Zvláštní bylo i to, že si Suzanne zvykla zapisovat na papír nějaké telefonní číslo a recitovala báseň, kterou se nikdy předtím neučila. A to byl teprve začátek.