Stavěla jsem s naší sedmiletou dcerou puzzle, když náhle, jen tak mimochodem, se mě zeptala:
„Maminko, kdo u nás umře jako první? Babička je už stará, bude to ona?“ Zvedla jsem oči od rozsypaných dílků a podívala jsem se na dceru, která stále s ledovým klidem hledala správný dílek, aby zaplnila prázdné místo uprostřed skládačky.
Její otázka zazněla zcela přirozeně, jako by se mě ptala na to, co bude dnes k večeři.
„Leontýnko, toto nezáleží na věku. Nikdo nevíme, kdy umřeme a jak dlouho tady na Zemi budeme.“ Zřejmě ji má odpověď zaujala a podívala se mi do očí.
„A jaké to je po smrti?“
„Leo, je to úplné stejné jako tady a teď. Jen tam neplatí pravidla prostoru…“, chtěla jsem pokračovat, ale Lea mi skočila od řeči:
„Budou z nás andílci?“
„Ano, když budeš chtít, budou z nás andílci. Můžeš tam být, čímkoli chceš.“
„Tam neplatí žádná pravidla?“
„Ne… můžeš tam dělat, cokoli chceš, a vše se stane hned.“
„Tak já chci být andílek. Ale i s tebou. Počkáš tam na mě? Jde to?“
„Ano, počkám na tebe.“
Bylo vidět, že trochu zesmutněla při uvědomění, že bych umřela dříve než ona. Hned jsem pokračovala dál.
„A co tam budeme jako ti andílci společně dělat?“
„Budeme chodit za zlobivými dětmi, ale jen v noci.“
„Proč?“
„Protože když zlobivé dítě uvidí andílka, který mu řekne, že má být hodné, tak ho poslechne. Každé dítě poslechne andílka, který se zjeví u něj v pokoji. Stejně jako já poslouchám toho svého. Můžeme takto pomoci hodně dětem.“
„To zní dobře, ale proč nechodit ve dne? Byla by větší možnost, že se nás děti nebudou bát. To víš, i andílka se můžeme leknout, když se nám jen tak objeví v pokoji. Dokážeš si to představit? Jen tak se převlíkáš do pyžámka a najednou vedle tebe stojí velký anděl. To vyleká každého.“
Gestikuluji a obě se nahlas smějeme. Nálada je velmi láskyplná a po strachu ze smrti nikde ani památky.
„No to sice jo, ale děti to zvládnou. V noci musíme chodit, protože když by nás uviděl dospělák, tak ten to nezvládne. Děti se možná leknou, ale hned si začnou s andílkem povídat. Ale dospěláka by to mohlo špatně poznamenat. Běžní dospěláci to nechápou.“
„To máš pravdu. Pak nám volají a píší, abychom jim pomohli a takové bytosti a anděly z bytu odváděli.“
„Tak vidíš… Musíme chodit v noci a dávat pozor na dospělé. A… mami?“
Bylo vidět že Lea nad něčím velmi přemýšlí.
„Ano?“
„Někdo si myslí, že po smrti nic není. Nebo že tam je peklo, nebo ráj. Ale ty říkáš, že tam žádná pravidla nejsou.“
„Ne, Leo, pravidla tam skutečně nejsou a každý může prožívat to, co chce on.“
„Aha… takže když tam někdo chce mít pravidla a omezení, tak je tam mít bude.“
Velmi jasné a strohé konstatování. Takový ten tón, který slýcháte od dětí, když už vše pochopily, a dále se s vámi bavit na toto téma nehodlají.
S obrovským údivem jsem se na svou teprve sedmiletou dceru podívala a nezbývalo mi říct nic jiného než pouhé:
„Ano, přesně tak to je.“, a opět jít skládat puzzle.
Pěkně kousek po kousku stavět celkový obraz, dokud nezapadne poslední dílek.