Ačkoliv jsem se regresní terapie bála a myslela jsem si naivně, že nemám skrze ni co řešit, přesto mě má zvědavost táhla si ji vyzkoušet. Nedovedla jsem si představit, jak to může probíhat. A tak jsem neváhala a objednala jsem se.
Hned při příchodu do terapeutické ordinace na mě zapůsobila klidná atmosféra a sympatický terapeut. Usadili jsme se pohodlně do křesel, byl mi nabídnut čaj a voda a dali jsme se do řeči. Po naší rozmluvě jsem se přesunula na úžasné terapeutické lehátko, které mě doslova „vcuclo“ do sebe. :-D
Terapeut mě uvedl skrze meditaci pomalu a příjemně do velmi hlubokého stavu. Vše kolem sebe jsem plně vnímala. Prošla jsem všemi kroky, kterými mě navedl, až jsem se dostala k veliké bráně,kterou jsem musela projít.
Po průchodu branou se chvíli nic nedělo. A najednou se z toho ničeho začaly vynořovat obrazy. Před terapií jsem měla obavy, abych nebyla mužem. První, co jsem uviděla, byly velmi špinavé a zabahněné nohy. 😁 A šlo to ještě více, nohy se zvětšovaly a mně začalo pomalu docházet, že to nejsou rozhodně ženské nohy.
Mé první udivení: "Jéžiš já jsem chlap. 😁"
Chtělo se mi hodně smát, ale má zvědavost pokračovat byla silnější. Můj pohled směřoval od nohou nahoru, přes staré ošuntělé a roztrhané kraťasy, bílé volné triko, až po hlavu. Má pleť byla tak krásně čistá, jemná a jasná. Vlasy byly špinavý blond a krátké. Ve chvíli, kdy se mi obraz spojil dohromady a já ho mohla pozřít celý, říkám si sakra, ja jsem fakt kolík.
Přes navádění terapeuta jsme se posunuli o pár let dříve, kde jsem viděla umřít svou tehdejší maminku. Bála jsem se, že něco takového uvidím, ale v tom hlubokém stavu, ve kterém jsem se nacházela, jsem vše přijímala tak, jak nám to život nadělil.
Dále jsme se přesunuli do pozdějšího věku, kde jsem se objevila na černém koni a hleděla jsem ke hvězdám. Od tamtud na mě koukal anděl jako z kreslené pohádky. Byla to žena a pořád na mě něco ukazovala. Chtěli jsme pokračovat dále, ale nedalo se od ní odtrhnout.
Dostala jsem otázku: "Kdo je ten anděl?"
Nedokázala jsem si odpovědět do chvíle, než se mě terapeut optal, zda je to má maminka? V tu chvíli, jsem ucítila uvnitř své hrudi obrovský žár. Bylo to tak silné, že jsem myslela, zda mi nehoří hrudník. Bylo to, jako by do mě někdo vložil obrovskou ohnivou kouli, která má několik set stupňů. Začala jsem hodně plakat, měla jsem neuvěřitelnou potřebu dostat to ze sebe všechno ven. Vzhledem k tomu, že to bylo opravdu hodně silné, neměla jsem sílu pokračovat dále a museli jsme terapii ukončit.
Když jsem se probrala z hlubokého stavu, mé sezení tím neskončilo a terapeut se mnou ještě jednou vše prošel. Přišli jsme na vnitřní blok sebelásky. Byla jsem z toho dosti překvapená a chvíli mi trvalo, než jsem si to v té své hlavě přebrala, ale i přesto jsem byla ráda, že jsem toto sezení podstoupila a vím, na čem mám na sobě dále pracovat. Tímto zážitkem bych chtěla podpořit všechny, kteří mají z těchto sezení obavy a váhají nad nimi. I když vidíte něco, co se vám nemusí úplně líbit, pomůže vám to pochopit určité životní situace, kterými právě procházíte. Jakmile pochopíte, vše kolem vás se začne pomalu uklidňovat bez sebevětší fyzické námahy a vy začnete zase volně dýchat. Je to neuvěřitelně krásný pocit.
Chceš zažít regresní terapii na vlastní kůži? Domluv si setkání v Praze, Pezinku nebo online.
👉 Rezervovat termín
Když bylo Hunterovi z Kalifornie dva roky, prohlásil, že byl slavnou golfovou legendou Bobbym Jonesem, a jeho přesvědčení se brzy projevilo v jeho výjimečném talentu. V sedmi letech již vyhrál 41 z 50 juniorských turnajů, včetně 21 vítězství v řadě. Golfoví odborníci jsou ohromeni podobností jeho stylu hraní s Bobby Jonesem. Může to být jen náhoda, nebo se jedná skutečně o reinkarnaci?
Malá Suzanne Ghanem od svých dvou let tvrdila rodičům, že se nejmenuje Suzanne, ale Hanan. Děvčátko si často hrávalo na to, že někomu telefonuje, a vždy při tom říkala slova: „Ahoj Leila." Když jí byly čtyři roky, začala vyprávět o tom, že jedna z jejích dcer se jmenuje Leila a její manžel se jmenuje Farouk. Také vyprávěla, že její minulý život se odehrál v blízkém městě. Zvláštní bylo i to, že si Suzanne zvykla zapisovat na papír nějaké telefonní číslo a recitovala báseň, kterou se nikdy předtím neučila. A to byl teprve začátek.
Po regresní terapii mám pocit, že se ve mně probudila nová životní síla. Začala jsem opouštět staré vzorce, které mě vnitřně svazovaly. Změnila jsem několik návyků, vnímám velkou úlevu a inspiraci. Zároveň si všímám, že se proměňuje i dynamika mé rodiny. Jako kdyby se narovnalo něco, co mezi námi dlouho stálo. Tento posun začal ve chvíli, kdy jsem se v hlubokém stavu uvolnění nechala vést intuicí a poprvé pocítila, kde jsem se ocitla v jednom ze svých minulých životů...
Malý chlapec Cameron Macaulay, začal už ve dvou letech svým rodičů vyprávět o tom, jaký měl život na ostrově Barra. Jeho rodiče toto přehlíželi a brali to jako typické vymýšlení dítěte, které o tomto ostrově prostě jen někde slyšelo. Chlapcovo vyprávění začalo zacházet do děsivých detailů, protože dokázal popsat svůj dům, okolní pláže a dokonce i svého oblíbeného černobílého psa. Pamatoval si celou svou rodinu a věděl, že jeho otec, který se údajně jmenoval Shane Robertson, zemřel při autonehodě. A to byl teprve začátek.