Regresní terapie mi ukázala, proč jsem celý život žila podle druhých

Do regresní terapie jsem šla s otázkou, odkud pramení můj silný strach rozhodovat se sama za sebe, proč mám tendenci poslouchat druhé a co mi brání uvěřit, že můžu být skutečně svobodná a šťastná. Netušila jsem, že odpověď se přede mnou otevře v příběhu chlapce, který vyrůstal v rodině, kde se o jeho životě rozhodovalo dávno předtím, než se naučil rozhodovat sám.

Láska a strach vedle sebe

Jmenoval jsem se Filip a žil jsem v Anglii na konci 19. století. Bydleli jsme s rodiči a bratrem na hradě, který byl tmavý, šedý a obklopený krajinou. Maminka byla královna. Byla milá, spravedlivá a měla mě ráda. Cítil jsem k ní lásku a zároveň velký respekt.

 Tatínka jsem měl také rád, ale zároveň jsem se ho bál. Byl přísný a jeho přítomnost ve mně vyvolávala strach. Už jako malé dítě jsem tak vnímal, že láska a strach mohou existovat vedle sebe.

Svět, který jsem znal

Poprvé jsem poznal svobodu

V patnácti letech jsem začal školu skutečně milovat. Bavilo mě učit se, číst a získávat nové informace. Byl jsem mezi spolužáky, samými chlapci, a na škole jsem dokonce bydlel. Občas jsem vídal rodiče a mého bratra. Bylo to příjemné období. Poprvé jsem měl pocit, že mohu být sám sebou. 

Ve dvaceti letech jsem se dostal na univerzitu. Měl jsem spolužáky, kamarády a poznával jsem úplně jiný život. Byl svobodnější. Začal jsem se radovat, smát a být šťastný. Přestože jsem se stále hodně učil, tentokrát jsem měl pocit, že vzdělávání není povinnost, ale něco, co mě opravdu baví.

Povinnost byla silnější než moje vlastní přání

Jenže ve dvaceti pěti letech jsem školu dokončil s vyznamenáním a chtěl jsem vyrazit do světa. Chtěl jsem objevovat, poznávat a žít. Nemohl jsem. Musel jsem se vrátit domů. Byla to moje povinnost. Věděl jsem, že se musím postarat o rodinu.

Zvykl jsem si, že za mě rozhodují druzí. Vlastně jsem ani neznal jiný způsob života. Na škole jsem byl více sám sebou. Doma platila pravidla. Byl jsem poslušný, neodporoval jsem a dělal to, co se ode mě očekávalo. Bylo to omezující, ale měl jsem pocit, že nemám na výběr.

Život podle očekávání druhých

Ve třiceti letech jsem měl před svatbou. Moje budoucí žena Emilia byla krásná a já ji měl rád. Byla to ale zvláštní situace. Věděl jsem, co mě čeká, a že už nebude cesty zpět. Museli jsme se vzít. Říkal jsem si, že když už je to povinnost, nějakou radost si v tom přece najdu.

Láska, kterou jsem znal jen u svých dětí

Ve čtyřiceti letech jsem měl ženu a dvě děti. Děti jsem miloval. Byl jsem rád, že jsem otcem, a měl jsem rád i svou ženu. Náš vztah byl založený na respektu a vzájemné úctě. Byla to zdravá rodina a já se o ni dobře staral. Jenže v ní chyběly skutečné emoce.

Nikdy jsem nezažil opravdovou lásku, takže jsem vlastně ani nevěděl, jak vypadá. Jedinou opravdu silnou a krásnou emocí, kterou jsem znal, byla láska k dětem. K nim jsem cítil něco hlubokého a naplňujícího. K sobě jsem takovou lásku nikdy necítil.

Nebyl jsem skutečně šťastný

Můj život byl nalinkovaný. Měl jsem vzdělání, znalosti, informace a dokázal jsem mnoho věcí. Ale většinu života jsem dělal to, co se ode mě očekávalo. Rozhodovali za mě jiní a já se postupně naučil poslouchat. Nikdy jsem nezažil skutečný pocit svobody. Nikdy jsem nepoznal lásku takovou, jakou jsem si představoval. Přestože můj život nebyl zlý, uvnitř jsem zůstával prázdný.

Když zapomenu na sebe

Regresní terapie mi ukázala, jak silně mě může ovlivňovat přesvědčení, že musím žít podle představ druhých. Mohu mít vzdělání, úspěch, rodinu, respekt i bezpečí, a přesto nemusím být šťastná. Pokud nežiji svůj vlastní život, může v něm něco zásadního chybět.

Dnes už vím, že nemusím žít podle představ druhých. Můžu naslouchat ostatním, ale zároveň naslouchat sama sobě. Můžu se rozhodovat podle toho, co skutečně cítím, a dovolit si věřit, že láska nemusí být povinnost ani něco, čeho se musím bát.

Veronika

Chceš zažít regresní terapii na vlastní kůži? Domluv si setkání v Praze, Pezinku nebo online.
👉  Rezervovat termín