Minulý život v historických datech druhé světové války

Minulý život v historických datech druhé světové války

Při některých regresních terapiích se vracíme do významných historických období, jako tomu bylo například s paní Natálií, která se ocitla v průběhu druhé světové války. Prožili jsme si velmi těžký život Židů. 

Toto není příběh ze standardní terapie. Zde jsme byli požádáni o vstup do minulosti pro zjištění konkrétních historických informací. Uvádíme tento příběh jako ukázku, co všechno lze v hlubokém stavu vědomí zjistit. Příběh má silně negativní emocionální náboj,  proto jej nedoporučujeme citlivým čtenářům. 

6 let

Jmenuji se Stela Mádrová. Bydlím v Praze v ulici Jindřišská. Právě jsou Vánoce a vidím okolo sebe svou rodinu. Můj otec je Alfréd Mádr a prodává látky. 

 8 let

Bojím se, žijeme ve válečné době. Z Německa přišly informace, že Hitler je u moci. 

11 let

Vešly v platnost Norimberské zákony a museli jsme nosit žluté hvězdy. Nemohli jsme chodit do školy, do kina. V tramvaji jsme mohli sedět pouze v posledních vagónech. Museli jsme odevzdat rádia a domácí mazlíčky. Otec říkal, že se nás snaží pouze vystrašit, že jinak nic nehrozí. 

16 let

Jsou tu tanky a všichni mají strach. Rodiče chtějí emigrovat do Izraele. Otec si ale myslí, že to nebude tak hrozné. Začali však mizet rodiny, takže je pozdě emigrovat. V noci přišli do bytu vojáci a odvedli nás do Holešovského paláce. 

Dál se vidím ve vlaku a je nás tam mnoho. Ve vlaku jsou všude vojáci. Rodiny se navzájem drží a chrání to málo, co nám nechali. Okna jsou tmavé, aby nikdo neviděl, kam jedeme. Mám strach, nikdo neví, co se děje. 

16 let, Terezín, léto 1943 Jsem v místnosti, kde je hodně postelí. Postele jsou tříposchoďové, všude jsou samé dívky v mém věku. Moje rodina je také v Terezíně, ale jsou na jiných místech. Můj otec je v kasárnách a pracuje jako tesař. Máma sbírá zeleninu. Já jsem ve středu města a povídáme si o tom, co budeme dělat po válce, až vše skončí. 

16 let, Terezín,  podzim 1943 

Celá rodina dostáváme předvolání a v pět ráno se setkáváme u vlaku. Už nemáme žádné zásoby. Přijel vlak s třiceti vagóny, do kterých nás surově natlačili. V každém vagóně bylo okolo sedmdesáti lidí a byl tam jeden kyblík pro hygienu a jeden pro toaletu. 

Byli jsme vyčerpaní a hladoví. Děti plakaly a lidé tu umírali. 

Osvětim

Otevírají se dveře, je tu tma, všude jsou vojáci. Vůbec nevím, kde jsme. Vidím tu jen vychrtlé lidi oblečené do pyžam. Vidím velkou bránu. Otce jsem už neviděla. 

Chovají se k nám hrozně špatně. Po pár hodinách přichází lékař, který ukazuje doprava nebo doleva. Mě se sestrou a matkou poslali do levé fronty, kde stálo více lidí. 

Dále jsem šli kolem vysokého komínu a dále do podzemí. Všude jsou vojáci a strkají do nás, abychom šli rychleji. 

Ti vyhublí lidé v pyžamech nám říkají, abychom se svlékli a že se půjdeme osprchovat kvůli chorobám. Jdeme dlouhou chodbou nazí, až dorazíme do místnosti, kde trčí sprchy ze stropu. Zavřeli za námi dveře. Je tu tma a všichni pláčou. Najednou začal padat prach. 

Víc už nevidím, pouze černo. Cítím se krásně a lehce. Nic okolo sebe nevnímám, jen klid a lásku. 

Pochopila jsem ve svém současném životě, že musím dát na první intuici, která ke mně přijde. Nic nesmím odkládat. Jak na mě začne někdo tlačit, musím se rozhodnout rychle a správně kvůli své rodině. Vždy budu stát za svou rodinou  a budu ji chránit. Jsem bojovník za bezpečí mé rodiny a dělám pro to vše. 

Objednejte se na regresní terapii